Děti

Dětská bezradnost

"Efektivní způsob zacházení s ohrožením si nevyvineme, pokud nás to rodiče nenaučí. Obvykle jako dospělí pokračujeme v používání způsobů copingu, které jsme se naučili jako děti. Cokoliv jsme vyhodnotili v dětském věku jako ohrožující, nás bude později již jako dospělé, nutit reagovat stejně.

U dětí vzniká pocit bezmoci v závoslosti na tom, jak je jejich rodiče ohrožují. Dospělí si často myslí, že když dítě nemluví, znamená to, že taky nevidí, neslyší a nemyslí. Jak už bylo řečeno, děti se naučí podstatnou část poznatků o lidech, ještě než promluví. A učí se taky ze své fyzické pozice v životě. Když stojí před rodičem a dívají se před sebe, první co uvidí jsou kolena svých rodičů. A jak rostou, jejich pohled se posunuje. Během té doby se děti musejí, aby viděly do obličeje svých rodičů, dívat nahoru. To posiluje pozici "jeden dole, jedne nahoře". Během terapie popisuje mnoho lidí své rodiče velmi nepřesně, protože jejich představa o nich se formovala omezenou perspektivou, kterou měli jako děti. A tuto perspektivu neaktualizovali.

Dovednost soudit sebe i druhé

Když dítě čelí necitlivosti dospělých k jejich smyslu pro potřeby, potěšení a zvědavost, cítí se často zdrcené a bezmocné. Mají dvě možnosti - odolávat této síle nebo jí podlehnout. Je zapotřebí mít na zřeteli - nikdo nemusí mít v úmyslu nás takto poškodit. Nicméně se děti naučí od svých rodičů obviňovat a soudit. Dospělí často hrozí dítěti vztyčeným prstem před obličejem, napomínají a snaží se je naučit, ce jejich špatné způsoby znamenají. Ukazování prstem indikuje , jak zoufale rodiče chtějí, aby se jejich dítě chovalo jinak.

Děti většinou neslyší poučky, ale naučí se, jaké to je být obviňován. A naučí se to do takové míry, že začnou vnímat jako obviňování i situace, kdy kritizovány vůbec nejsou. K disfunkčním způsobům copingu spolu s touto formou obviňování patří uhýbání před namířeným prtem nebo jeho ignorování. Dalším příkladem dětské bezmoci je poplácávání po hlavě. Někdo dodnes plácání po hlavě nesnáší, protože má špatné zkušnosti z dětství. Hlava je velmi citlivémísto, a někteří dospělí po ní děti poplácavají příliš silně, aniž by si to uvědomovali, jaký je to asi pocit. Pro děti je plácání po hlavě spíše výrazem náklonnosti a souhlasu vyjádřením nadřazenosti.

Smíšená sdělení

Přestože se cítíme bezmocní, dostáváme nálehavá poselství, abychom byli efektivní ve smyslu plnění povinností, poslušnosti, výkonů a zodpovědnosti. To je pro dítě, které nemá pro vlastní sílu smysl, příliš velký náklad. Když dostáváme taková protichůdná sdělení, vytváříme frustrující myšlenky o sobě samém. Staré poznatky jsou vstřebávány s láskou, dokud nevědomý dospělý nerozštěpí to, co se od nás čeká.

K tomu, abychom kongruentně komunikovali, musí naše láska vyvěrat z úcty k lidem ze smyslu pro jejich hodnotu. Pokud se rodiče rozhodnou být svým dětem středem jejich života a vzdají se všeho jenom pro to, aby byli s nimi, může celá věc skončit emocionálním udušením. Děti, které josu takto sevřeny a dostávají smíšená sdělení, musí hodně bojovat, aby dokázaly říct: "mám vás moc ráda, mami a tati." Obklopení nekongruentní komunikací považují intimitu za faleš. Následkem takového kontextu je také nízké sebehodnocení a nízká sebeúcta.

("Model růstu za hranice rodinné terapie" - Virginia Satirová, John Banmen, Jane Greberová,Maria Gomoriová )